THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Britové THESE MONSTERS patří do kapel, které ať strčíte do jakéhokoliv šuplíčku, vždy někde něco nesedí, přečuhuje, vylejzá nebo se zkrátka nevejde. V jejich tvorbě se dají vystopovat prvky noise rocku, obhroublého stoner metalu, post rocku i free jazzu. Něco jako kdybyste z EPHEL DUATH vykostili veškeré technické finesy, nechali je týden plácat ve stoce a nádavkem každému nasypali lajnu kokainu. Společnost jim v úterní večer dělali domácí odchovanci magické garáže MITOTE.
Ty krátce po čtvrt na deset započali program. Dvě kytary, bicí, žádná basa a odkazy na staré devadesátkové emo-hardcore, poctivě říznuté obhroublým pust punkem se silným důrazem na kytarovou melodičnost, to jsou hlavní znaky tohoto tria. Jedna z mála kapel, kde absenci baskytary téměř nevnímám. Na zvuku trochu vadil vystrčený kopák a místy lehce zazděná druhá kytara, ale na výsledku se to příliš nepodepsalo. Upocené vousy, poctivá porce špinavé energie, spousta hezkých melodických nápadů a stále výtečně jedoucí rytmická část. Krom jistot ze stále aktuálního alba „Roadside Picknik“ zazněla i nezanedbatelná část zajímavých novinek, závěr patřil přelaďovací noiseové mezihře a vyústil v poněkud disharmonický konec. Sympaticky civilní vystoupení, které uteklo jako voda, zanechalo do půlky zaplněnou Lampu v příjemném očekávání věcí příštích.
Nástup THESE MONSTERS byl hodně intenzivní. Hutný, špinavý sound a disharmonické skladby dokonale zhudebňovaly těžkou ranní kocovinu se všemi jejími aspekty. Většinu pozornosti na sebe poutal kytarista a zpěvák Sam Prior, který nezřízeně lítal na prknech klubu jako smyslů zbavený, jeho blonďatá kštice mu zakrývala obličej a ušmudlané šedé mrkváče ústily do rozdrbaných, polorozpadlých plátěných botek. Image zhýralého mládí dokonale podtrhovala zhýralou produkci, která ve své náruči tiskla jak noisové plochy, tak hardcorové riffování i bluesové a pseudojazzové fragmenty. Výtečně zakomponovaný saxofon, který neustále přikládal neurotické prvky, kazil snad jen jeho hráč poněkud lascivními pózami – hudba však byla strhující a nakažlivá. Neodpustím si jeden poznatek, který tak docela sám nechápu. Ačkoliv THESE MONSTERS nehrají nic typicky britského, nemohu se ubránit dojmu, že ten anglánský sound poplatný ostrovním kytarovkám u nich nevyčpěl a příjemně zasmradil celý klub.
Britové předvedli set nabitý originalitou, tlakem a emocemi, jaký jsem už opravdu dlouho na českých pódiích neviděl. Přivodili mi tím jeden z nejsilnějších koncertních zážitků pro tento rok. Perličkou vypovídající o jejich poněkud punkovém přístupu ke všemu kolem je fakt, že baskytarista si na místě koncertu sháněl nástroj, neboť ten svůj pozapomněl na minulém koncertu. Doufám, že další návštěva v České republice na sebe nenechá dlouho čekat.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.